NEBER SI, CO TI NEPATŘÍ

… a to platí jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Tady na Bali jsou vám prý schopní strhnout batoh ze zad přímo během jízdy na skútru. Nechávat si odložené věci na motorce se vůbec nedoporučuje. 

Druhý extrém je situace kolem dvou mladíků ze Srí Lanky, kteří se přijeli na Bali rekreovat. Oba jsou buddhisti. Jeden z nich našel na ulici 5.000 rupií (necelých 10 Kč) a dal si je do kapsy. Někdo mu ale připomněl, že Buddha říká: “Neber si, co není tvoje.” V ten moment se orosil, vběhl do obchodu, za ty peníze koupil sušenky a se všemi se rozdělil. Stále ale nebyl se svojí karmou spokojený, a tak se znovu vrátil do obchodu, rozměnil si svých 20.000 rupií a těch původních 5.000 vrátil zpátky na ulici. Karma vyrovnaná. 

I já mám dodnes obavy o svoji karmu poté, co jsem ve svých 8 letech ukradla v obchodě Lipo, tehdy asi za 50 haléřů. Chtěla jsem zažít ten pocit, jaké to je něco ukrást. Nic moc, povím vám. Straší mě to dodnes. Doufám, že si to má karma už někde vykompenzovala mými dobrými skutky. 

Netýká se to ale jen materiálních věcí. Často si přivlastňujeme i emoce, myšlenky, agresi, které nám nepatří. 

Možná to zažíváte denodenně. Někdo na vás vybouchne a vy jste z toho špatní, i když víte, že jste ten vztek nezpůsobili vy. Jste jen hromosvod, po kterém se ta negativní emoce dobře sklouzne. Jak vystoupit z role hromosvodu?

Já jsem se obalila neviditelnou bublinou, ve které zůstávám pokaždé, když má můj manžel migrény nebo když členové rodiny prostě zrovna nemají svůj den. Stále se učím nebrat si věci osobně. Je to nekonečný boj našeho ega. 

Nedávno jsem na Facebooku oznamovala, že si ze svého telefonu mažu Messenger, protože mě nebaví být neustále na příjmu. 

Bylo to zrovna v den, kdy mi psala moje kamarádka z Ameriky. Ačkoliv se můj postoj vůbec netýkal jí, ale byla to věc, která ve mě vřela už dlouho, ona si to vzala osobně a napsala mi zprávu plnou hněvu s tím, že už mi tedy psát nebude, když mě to tak obtěžuje a že mé sdělení bylo velmi nevhodné. 

Před nějakou dobou by mě to asi mrzelo a měla bych tendence se omlouvat, ale věděla jsem, že tohle nebyla emoce, která patřila mě. Že se nemám za co omlouvat. V takovýchto situacích je důležité zůstat ve svém středu a pustit svoje ego. Když budete vyrovnaní a obalení ve své bublině, nebudete dotčení emocemi, které se vás netýkají. 

To samé platí i pro očekávání. Dlouho mi trvalo se od očekávání odprostit. Když mi nebylo dobře, očekávala jsem, že mi někdo udělá čaj, když manžel přišel z práce, očekávala jsem, že se bude věnovat dětem, abych si po celém dni odpočinula, když jsem měla narozeniny, očekávala jsem, že mi kamarádi popřejí, když jsem někoho milovala, očekávala jsem, že i on bude říkat: “miluju tě”, když jsem pro někoho udělala dobrý skutek, očekávala jsem, že i on pak na oplátku udělá dobrý skutek pro mě. Pak jsem byla zklamaná pokaždé, když mé očekávání nevyšlo. 

Uvědomila jsem si že očekávání je něco, co mi akorát kazí den. Jsem to já, kdo je zodpovědný za svůj život a nikdo jiný mi s tím nepomůže. Přišla nesmírná úleva. Plánovat si den podle toho, jak to cítím já, bez nutnosti vázat se na druhé. Neočekávat. Žít každou chvíli naplno.

Mimojiné – já když najdu na ulici korunu, vždy si ji dám do kapsy a věřím, že mi přinese štěstí.
I přesto, že mi nepatří. Snad mi to má karma odpustí.